česky| english
právě se nacházíte v sekci:
Informace o MR
-
Nápady

Zálivka - není voda jako voda!

       Ano, zálivka. Ale čím je vlastně nejlepší zalévat? Běžná voda z vodovodního kohoutku rozhodně není to pravé ořechové. Obsahuje spoustu minerálních látek, hlavně vápník a ten je pro většinu masožravých rostlin jako jed, navíc trvale znehodnocuje substrát. Jistě všichni znáte jeho nevzhledná mazlavá zrníčka a povlaky na substrátu i květnících. Takže rozhodně použít vodu bez minerálií.

       Řešení je několik - první zmíním vodu dešťovou. Lze ji relativně snadno získat, neobsahuje vápník, ale v oblastech s horším životním prostředím to také není ideální řešení. Možná byste se divili, co všechno lze nalézt v takové dešťové vodě. V zimě připadá v úvahu rozpouštět čerstvě napadlý sníh. Vypadá rovněž čistě, lze jím získat také vodu vhodnou k zalévání. Až se však podíváte, co zbylo z třpytivé ledové krásy, ukáže se vám ta špinavější stránka sněhu.

       Ještě lepším řešením pro zálivku je destilovaná voda. Destilovaná voda má přednosti především ve své čistotě. Nevýhodou je bezesporu cena: 5-litrový kanystr lze u benzínových čerpadel sehnat již řadu let za téměř neměnnou cenu 40 - 50 Kč, v drogeriích možná okolo 30 Kč. To je cena za litr od 6 do 10 Kč. Zdá se však, že nejdražší je ten obal. Levnější řešení existuje. Dnes Vám nalijí do přinesené nádoby různá mýdla, šampony, lihy, ředidla, vína a já nevím co ještě. Tak proč by se nedala tímto způsobem sehnat i destilovaná voda. Chce to sice trochu hledání, ale určitě budete úspěšní. Já jsem litr nalévané destilky jsem získal za 1,90 Kč. Ptáte se kde? U firmy Zdeněk Linhart, Ottova 312, Rakovník. A že to není ve Vašem regionu? Určitě najdete i u Vás nějakou podobnou firmu a koupíte si konečně jen tu destilku a ne zase ten drahý obal (dříve mne stál 60 - 80% ceny).

       Na závěr jsem si nechal tzv. vodu demineralizovanou. Jde o vodu přečištěnou pomocí zvláštního zařízení zvaného demineralizační kolona. Jde o extrémně čistou vodu, kterou např. já používám dosti často a jsem s ní velmi spokojen. Problémem je především prvotní investice do demineralizační kolony, resp. její pořizovací cena. A podrobněji se demineralizované vodě a její přípravě budeme věnovat zase někdy jindy.

Jak označit jednotlivé druhy - jmenovky a štítky

Také už máte doma několik druhů masožravých rostlin? Tak mi asi dáte za pravdu, že některé druhy jsou si dosti podobné. Je proto výhodnější si je řádně odlišit, abychom s odstupem času věděli o jaký druh jde (no jen si to přiznejme, lidská paměť je naprosto nevyzpytatelná). Za svoji praxi jsem vyzkoušel celou řadu způsobů, jak si označit jednotlivé druhy. Některé způsoby jsem opustil dříve, jiné později, každý způsob měl své klady a zápory. Zde bych Vám rád nastínil, jak jsem během let druhy označoval. Doufám, že nabídnu vhodný způsob i pro Vás.

Jako úplný začátečník jsem používal papírové štítky (etikety). Na plastové květníčky, ve kterých jsem měl celou sbírku MR, se především dobře lepily. Zhotovení popisky bylo dílem okamžiku, cena naprosto zanedbatelná, a tak mi tento způsob připadal výhodný. Negativa se však projevila poměrně brzy. Vysoká vlhkost vzduchu popř. i to, že květníčky stály přímo ve vodě, způsobily namočení štítku. Text byl sice i nadále čitelný, ale začala na něm bujet plíseň. Pro vysoké riziko napadení i rostlinek jsem od tohoto způsobu rychle upustil.

Další způsob vlastně odstranil nevýhodu toho předchozího. Na malou papírovou kartičku s názvem jsem nalepil z obou stran průhlednou izolepu a tím jsem dosáhl vodotěsnosti. Takto upravený štítek jsem pak rovněž izolepou nalepil na plastovou tyčku. Vlhkost se tedy k papíru nedostane, ale je tu jiný problém. Izolepa se po několika měsících (a je to opět především vinou vlhkosti) mléčně zakalí a štítek se tak stane špatně čitelným.

Uvažoval jsem také o vyrobení štítků z dymokleští (dříve se takto vyrobené jmenovky běžně používaly na poštovní schránky): neplesnivěly by, text by byl také dlouho čitelný. Časová náročnost výroby, nedostupnost razících kleští a zkřehnutí plastového pásku po určité době a také poměrně nepěkný estetický dojem rozhodly o nepoužití i této metody.

Z estetického hlediska i z hlediska trvanlivosti se mi zdály mnohem lepší štítky z plexiskla. Plexisklo (nebo chcete-li organické sklo) o síle 5 mm jsem nařezal na proužky 1 x 6 cm a řezné plochy jsem pečlivě vyhladil. Jméno jsem pak vyryl jehlou na průhlednou plošku. Z estetického hlediska snad nelze vyrobit lepší jmenovku, trvanlivost je v podstatě neomezená, ale než to vyrobíte pro celou sbírku MR, tak zešedivíte. Výroba jednoho štítku mi trvala asi 40 minut a navíc musíte získat určitý grif, aby jste nepoškrábali průhledné plochy. Ale pokud máte enormní množství volného času, trpělivost a dostatek šikovnosti, mohu jen doporučit.

Já tolik času nemám, a tak jsem hledal sám. Další způsob, který jsem používal, opět vycházel z předpokladu, že nejlepším materiálem je plast. Tentokrát jsem použil destičku z plastu, která mi kdysi na základní škole sloužila jako podložka pro modelování z modelíny. Byla lehce mléčně zakalená, nastříhal jsem si 1 cm široké a asi 7 cm dlouhé proužky. Jméno rostliny jsem na připravené proužky napsal lihovým černým fixem. Výsledek dodnes považuji za ucházející (i když po určité době začne fixem napsaný text vybledávat). Text se musí občas obtáhnout, naproti tomu nesporná výhoda je, že můžete text kdykoli odstranit lihem a nahradit novým. Tento způsob dnes používám hlavně u výsevů, kde předpokládám brzké přepichování, nebo jako provizorní označení.

Dnes nejčastěji používám trochu jiný způsob, který v podstatě vyšel z toho předchozího. Jen místo fixu užívám běžnou tužku. Text nebledne a i estetický dojem je velmi dobrý. Co se týká časového hlediska, na výrobu štítku potřebujete jen několik málo minut.

Nechcete-li marnit čas výrobou takovýchto štítků, máme pro Vás nabídku. Polotovar jmenovky bez textu Vám nabízíme na stránce nabídka a stačí již jen dopsat jméno.

Sázení rašeliníku

Před několika lety, poté co jsem si zbudoval malé zahradní rašeliniště, jsem byl postaven před problém, jak tuto plochu osázet rašeliníkem. Literatura se nějakým vhodným postupem vůbec nezabývá. Ale osázet několika lodyžkami rašeliníku malý květináček je něco jiného než osázet více jak 4 m2 plochy mého rašeliniště. Jako východisko z této nouze jsem se rozhodl, že budu rašeliniště osazovat po částech. Pokaždé vyzkouším nový způsob a postupně zjistím, který je nejvhodnější.

Zpočátku jsem vyšel z toho, jak rašeliník na rašeliništi skutečně roste. Jednotlivé lodyhy rostou jedna vedle druhé, mají délku zhruba 10 - 15 cm, dole odumírají a vzniká z nich rašelina, nahoře přirůstají. Obstaral jsem si rašeliník o délce asi 5 cm. Lodyhy jsem postupně rovnal na dlani, aby vzrostné vrcholy byly vedle sebe. Když jsem měl dlaň plnou, položil jsem naskládané lodyhy na vrstvu rašeliny a to následovně: na okraji rašeliniště jsem si z mokré rašeliny udělal asi 4 cm schůdek a těsně k němu jsem přiložil svazeček lodyh, tím jsem vlastně zajistil, aby se mi z této strany nerozpadl. Podobně je svazeček lodyh nutno zajistit i ze zbylých stran (i když jen dočasně) a k tomu jsem použil několik žulových kostiček (můžete však svazeček rašeliníku obložit např. kameny). Popsaným způsobem si připravíte i další hrst, kterou přiložíte ze strany k té předchozí. No a to je vlastně celý postup. Až se rozhodnete skončit s osazováním, nahraďte kameny či kostičky na okrajích přihrnutím rašeliny. Já jsem skončil poměrně brzo. Jednak proto, že rašeliníku jsem si nepřipravil mnoho, a jednak proto, že se už při osazování projevily některé nevýhody. Nejmarkantnější je časová náročnost a pracnost, ty ovšem zrovna nevyvažují estetický dojem. Lodyhy samozřejmě různě padají a vůbec nedrží vzpřímeně, jak chcete. Jen velmi šikovné ruce vytvoří věrnou kopii skutečného rašeliniště.

Další způsob na sebe nenechal dlouho čekat. Proč by při osazování měly vlastně lodyhy stát jako v pozoru? V docela opačném koutu jsem zarovnal minule připravený schůdek pěkně do roviny a od okraje rašeliniště jsem začal pokládat lodyhy jednu vedle druhé. Protože se mé rašeliniště svažuje směrem ke středu, začal jsem na nejvyšším místě, tedy na okraji rašeliniště. Růstový vrchol lodyhy vždy směřuje od centra respektive od nejnižšího místa. Opačný konec lodyhy, tedy ten odumírající, směřuje do nejnižšího místa. Pokládání jsem prováděl po řadách, každá další řada překrývala řadu předchozí kromě růstového vrcholu. Růstové vrcholy jsou tedy uloženy v linii, která je vlastně vrstevnicí (vrstevnice je spojnice bodů majících stejnou nadmořskou výšku).

Tento způsob osazování je sice také pracný, ale časová náročnost je zhruba třetinová oproti předchozímu. Přesto položení zhruba 1 m2 zabere několik hodin. Esteticky je dílo uspokojivé, během několika týdnů už roste rašeliník jako na přirozeném stanovišti. Problém nastane ve chvíli kdy si sami dílo nechtěným pohybem poškodíte nebo když si kosi usmyslí, že ve Vašem rašeliništi budou hledat potravu (např. žížaly). Lodyhy musíte zasouvat pod nepoškozenou vrstvu.

Stále nevyhovující je časové hledisko. A tak mi vlastně kosi (ti mi v podstatě přeházeli moji několikahodinovou práci) přivedli na novou myšlenku. Lodyhy rašeliníku jsem vlastně bez ladu a skladu rozhodil. No, vzhled nic moc. Ale počítal jsem s tím, že přes zimu (osazoval jsem na podzim) rašeliník vydrží, sníh jej do rašeliny lehce zatlačí a na jaře růst brzo překryje odumírající konce. A tady je ta chyba. Odumírající konce obvykle trčí na jaře suché nad povrchem a prakticky celé léto trvalo, než je rašeliník bujným růstem při pravidelném rosení a zalévání přerostl.

Další nápad mě ovanul při pohledu na ony zasychající konce. Proč vlastně osazovat rašeliníkem s 5 cm lodyhou? Proč nepoužít jen vzrostné vrcholy? Hromádku těchto vzrostných vrcholů jsem vlastně jen namočil a rozhrnul na povrch rašeliny do přibližně centimetrové vrstvy. A to je celé!!! Jde asi o nejvhodnější způsob, na vzhled to je od počátku solidní a metr čtvereční máte osázen během půl hodinky.

Jak získat živý rašeliník?

Pro mě to nebyl nikdy žádný problém, neboť několik málo kilometrů od naší chaty je v lese pár rybníčků, které vznikly v prohlubinách po dřívější důlní činnosti. Jsou poměrně mělké, postupně zarůstají a vytvářejí se tu rašeliniště. Rašeliníku je tu dost.

Z Vašich ohlasů vím, že řada z Vás si rašeliník neumí ani představit. Stejně tak nevíte, kde jej v přírodě v okolí Vašeho bydliště hledat. K dobré představě Vám snad poslouží obrázek. A kde rašeliník hledat? Rašeliník roste tam, kde je stále dostatečná vlhkost. Ideální jsou okraje lesních studánek či břehy jezírek (tedy tam , kde nekolísá hladina). Rašeliníky mají rádi spíše kyselé prostředí (některé druhy jsou dokonce kalcifobní = nesnáší vápnité prostředí). Pomoci najít malá jezírka či studánky Vám může podrobná turistická mapa. Vyrazit se dá i naslepo třeba podél potůčku. Několik příjemných procházek alias objevitelských cest za rašeliníkem určitě přinese žádané ovoce, zvláště pokud si uvědomíte, že na vyšlapaných cestách rašeliník neroste. Tak hodně úspěchů v hledání. Poznámka: rašeliníků jen u nás roste mnoho druhů a poměrně obtížně se určují.

Pěstování tučnic na šikmé stěně

Na setkání Darwiniany 27.5.2000 v Liberci v tamní botanické zahradě jsme měli jedinečnou šanci dostat se do zákulisí moderních skleníků, kterým nás provedl pan dr. Studnička, ředitel Liberecké botanické zahrady a troufám si říci rovněž největší odborník na masožravé rostliny u nás.

Mne osobně velmi zaujal nápad pana dr. Studničky, který bych asi pracovně nazval "Pěstování tučnic na šikmé stěně". Oč jde? Základem stavby je rozměrný tác či spíše miska obdélníkového tvaru hluboká zhruba 15 cm. Rozměry misky jsou rovněž hrubě odhadnuty na 0,8 x 1,5 m. Do misky ve vodorovné poloze byl nejprve umístěn substrát - kousky travertinu a mech. Vše je instalováno s návršími a prohlubněmi. Následně je však miska na jedné z kratších stran nadzdvižena a podepřena kovovou konstrukcí. Prohlubně a návrší tak najednou vytvoří jakési schodovité uspořádání a získáme tedy poměrně věrnou simulaci terénu v typickém horském nalezišti tučnic. Pan dr. Studnička tady pěstuje např. P.macroceras, P.grandiflora, P.balcanica, P.leptoceras, P.vulgaris.

Inspirován tímto nápadem, pokusil jsem se něco podobného zrealizovat na naší zahradě na volném prostranství (pozn. dr. Studnička má stavbu umístěnou v chladném skleníku). Bohužel sehnat takovou misku byl pro mne nadlidský výkon, takže jsem přemýšlel jak ji nahradit. Takto jsem postupoval: využil jsem armovací železné síto. Z kusu přibližně 0,7 x 1,5 m jsem ohýbáním drátů síta vytvořil jakýsi základ pro misku. Tuto konstrukci jsem vystlal igelitovou folií a tu jsem na krajích připevnil drobnými drátky ke konstrukci tak, abych neporušil vodotěsnost dna a to mi pak neteklo. Takto vytvořenou mísu jsem naklonil a podložil do definitivní polohy. Další postup tkvěl ve vymodelování schodovitého terénu. Použil jsem několik kamenů vápence, ale především umělý travertin (o něm se zmiňuji v jiném článku). Vše dohromady jsem pak lepil směsí sádry, písku a nadrobno nastříhaného mechu v poměru 2:1:1. Místa spojů kamenů a kusů travertinu jsem nakonec překryl polštářky mechu. Do stavby jsem zakomponoval i kus borovicového kořene, který velice dobře zapadá do iluze horského svahu kdesi v Alpách.

Vlastní stavba je tímto hotová. Zbývá vymyslet dostatečnou závlahu a můžeme sázet.

Pan dr. Studnička jako dostatečnou zálivku doporučoval postříkat vždy jedenkrát denně vydatně hadicí. To lze praktikovat samozřejmě pokud jste v místě stavby den co den. U mne to možné není a závlahu mohu zabezpečit tak v pátek a přes víkend. Aby stěna a potažmo i rostlinky netrpěly suchem, bylo třeba zrealizovat jakýsi poloautomatický či automatický systém zálivky.Např. s využitím průhledné plastové hadičky nechat vodu překapávat z kbelíku na horní část stěny. Dole přepadem přes okraj igelitové folie přebytečná voda zase vyteče. Umístěním větší nádoby získáte dlouhodobější zdroj. Průtok hadičkou je samozřejmě regulován pomocí šroubové svorky tak, aby voda zbytečně dole nepřetékala a současně vydržela kapat co nejdéle. Vhodného nastavení je s trochou trpělivosti možné docílit i během několika dní či víkendu.

Na konec článku je třeba se zmínit o sázení. Sázíme nejlépe do polštářů mechu v místech, která vypozorujeme jako nejvlhčí (!POZOR ne do míst, kde stojí trvale voda!). A sázíte-li více druhů, nezapomeňte na řádné označení.

Fotografie ze zákulisí libereckých skleníků i z realizace tohoto nápadu doplníme v nejbližší době.

Umělý travertin

Také jste řešili problém, jak zasadit nové exempláře mexických tučnic? Za skutečně ideální řešení můžeme považovat zasazení do substrátu, který je jim v přirozených podmínkách nejbližší. Má shodné chemické složení, optimální pH, propustnost pro vodu atd. Jenomže Mexiko je daleko, a tak namíchat optimální substrát je trochu problém. V knihách a brožurkách najdete leccos. Všichni se shodují na tom, že tyto tučnice jsou vápnomilné nebo alespoň vápník tolerující. Když si ovšem prolistujete starší čísla Trifida či AMPR, zjistíte, že ten je pěstuje na bukovce, ten v čisté rašelině, jiný ve směsi rašeliny a křemičitého písku (tedy pořád nic moc vápenatého).

Část pěstitelů ovšem vychvaluje travertin (trocha znalostí ze základní školy hovoří: pórovitý vápenec, vzniklý za spoluúčasti rostlin a mikroorganismů z pramenů obsahujících oxid uhličitý a uhličitan vápenatý), tak přeci jenom trocha vápníku. Moje představa je teď zcela jasně směrována. Je třeba si opatřit kousek toho šutru. Kde jej hledat? Zase lovím v paměti a spíš předtucha než skutečná znalost napovídá kamsi východně, cosi o Liptovském Mikuláši. Nebo že by Spišská Nová Ves. Vždyť to je až na Slovensku, dnes už bohužel v zahraničí (čtenářům z Moravy se omlouvám, z Plzně je to skutečně o kousek dál a benzín také poslední dobou nějak "mírně" podražil). Nic bližšího by nebylo?

Moje geologické znalosti tak bohaté nejsou, abych vůbec věděl, kde u nás v ČR se travertin vyskytuje. Knihovna, přestože vědecká a státní, rovněž není v tomto ohledu moc sdílná. Čas utíká a ty malé chudinky stále čekají na svoje zasazení.

Vzpomněl jsem si na několik literárních zmínek o náhradě travertinu. Kde jsem to jen četl? Několik zmínek tomu věnuje pan dr. Studnička ve své knize a několika článcích. Prostudování těchto materiálů moc času nezabere, těch pár řádek informací přelouskáte snadno:

"Vytvoříme směs rašeliny a sádry, promícháme a zalijeme vodou. Po ztuhnutí tuto pórovitou hmotu rozlámeme na drobné kousky, kterými tučnice obložíme." Tak to zkuste - po ztuhnutí to stále vypadá jako kus sádry a ne jako kámen. Má to však více složení sádrovce než travertinu. A tak jsem začal experimentovat. Zkoušel jsem přidat šedý i žlutavý jíl, písek, rozdrcený vápenec, odumřelý rašeliník atd. A nakonec jsem použil od všeho něco a takovýhle je postup:

Připravím si základní směs z 5 dílů sádry, 5 dílů rašeliny, 2 dílů odumřelého nadrobno nastříhaného rašeliníku, 2 dílů rozdrceného vápence (nedrťte ho až na prach, použijte i drobné kamínky) a 1 dílu jílu (ten raději nechejte nejprve vyschnout a pak jej rozdrobte). Směs pak řádně promíchám a přidám vodu, čímž se vytvoří hustá kaše. Tu nechám zatvrdnout a vyschnout. Obvykle druhý den beztvarou hroudu rozbiji kladívkem na menší kousky a opět si rozdělám trochu kaše, tentokrát jen ze sádry a rašeliny. Kaši používám jako lepidlo, kterým slepuji jednotlivé kousky umělého travertinu tak, aby lomné plochy byly na povrchu. Získám tak docela přirozeně vypadající kus umělého travertinu i s řadou prohlubní pro osázení - dle mých zkušeností je to asi nejvhodnější postup.

Hroudu umělého travertinu můžeme položit do misky s vodou, nasaje potřebnou vlhkost a za čas Vám obroste mechem. Pokud nechcete tak dlouho čekat, můžete mechem travertin osázet hned při sázení tučnic. Já prohlubně vyplním směsí rašeliny a písku, na povrch dám mech (který jsem seškrábl na betonové zídce na naší chatě) a mezi polštářky mechu zasadím tučnice. Zalévám denně přímo do mechu a nechám vodu stékat po travertinu, který část vody absorbuje, stejně tak i mech. Absorbovaná voda pak po zbytek dne slouží k zajištění vlhkosti. Podobně slouží i voda nasávaná travertinem z podmisky. Pěstuji takto úspěšně např. Pinguicula agnata, Pinguicula ´Sethos´ a Pinguicula ´Weser´.

Popsaný způsob pěstování lze použít v bytových podmínkách.

Utrazvukový mlhovač čili vyvíječ mlhy

       Před několika lety mi při návštěvě mého kamaráda velmi zaujal tzv. ultrazvukový mlhovač (někdo používá název ultrazvukový mlžič či vyvíječ mlhy). Měl mlhovač umístěn ve vitríně se svými masožravkami a s ohledem na to, že je to zařízení poměrně nenápadné, musel mi na něj trochu upozornit. Když jej zapnul, během chvíle se mezi láčkami heliamfor a osázenými kameny s tučnicemi válela hustá bělavá mlha, efektně proudila a zase se rozplývala až se po vypnutí tiše ztratila úplně. Byl jsem fascinován!!! A protože kromě krásného vizuálního efektu tenhle přístroječek přináší masožravým rostlinám i potřebnou vzdušnou vlhkost, začal jsem o jeho koupi uvažovat i já. Pořízení mlhovače není v dnešní době nijak složité, a tak se s vámi mohu podělit o své zkušenosti.

       Nejprve bychom si celé zařízení podrobněji popsali. Mlhovač se skládá z několika částí:

  1. kovové tělo
  2. - masivní kovové tělo válcového tvaru v lesklé chromové úpravě zajišťuje stabilitu celého mlhovače a zároveň oporu pro keramickou membránu. Na horní plošce kovového těla jsou pak umístěny další součásti jako senzor hladiny a kermická membrána. Rovněž zde vstupuje přívodní kabel. U některých typů je na horní plošce formace LED diod ke světelným efektům.
  3. senzor hladiny
  4. - senzor hladiny je zahnutá trubička nebo čep čnící nad horní plošku těla mlhovače. Plní důležitou funkci v ochraně celého přístroje. Pokud totiž hladina vody klesne pod kritickou úroveň, hrozí chod nasucho a tedy poškození keramické membrány. V tu chvíli senzor automaticky přístroj vypne a zabrání poškození.
  5. keramická membrána či membrány
  6. - keramická membrána je rovněž umístěna na horní plošce těla mlhovače.
  7. přívodní kabel včetně trafa
  8. - měkký přívodní odizolovaný kabel zajišťuje přívod elektrické energie k přístroji. Mlhovač je určen pro použití do běžné sítě 230V a je kabelem připojen přes trafo.
  9. LED osvětlení

       Na českém trhu je k dostání celá řada typů a variant mlhovače:

Nejlevnější typ asi dodává firma Pemačas z České Lípy pod označením "ML-015" a stojí 440,- Kč. Jedná se o ten nejjednodušší typ s jedinou membránou a senzorem úrovně hladiny vody. Dále je vybaven i šesticí LED diod, které prosvěcují vytvořenou mlhu. Součástí balení je i trafo, takže lze vyvíječ mlhy normálně zapojit do zásuvky na 230V. Podrobnosti na www.pemacas.cz

Podobný mlžič (označení "ML-021") rovněž s LED diodami, ale tentokrát dvanácti dodává rovněž firma Pemačas, cena je 485,- Kč. I tento typ má jedinou membránu a senzor kontroly hladiny. Změnou oproti předchozímu typu je možnost spínat diody pomocí ovladače v různých modech. Diody jsou umístěny rovnoměrně po obvodu mlžiče. Podrobnosti na www.pemacas.cz

Dodávají se i mlžiče s třemi membránami či dokonce pěti membránami a tedy i větším výkonem než typy základní. Např. www.pemacas.cz nebo www.pemacas.cz. Tyhle typy jsou spíše určeny pro větší vodní plochy, kupříkladu pro zahradní jezírka.

Lze sehnat i mlžiče bez LED diod nebo v různých kompozicích např. v mušli nebo lastuře.

Abych nestranil pouze jedné firmě, tak zde uvádím přehled firem, které mají mlhovače v nabídce a které jsem na webu našel:

       

       

Copyright © foxCPG.com, 1999-2018. All Rights Reservedposlední aktualizace: 25. září 2013